Kde se vůbec bere mezi Čechy takový strach z uprchlíků, kteří míří ze Sýrie do Evropy? Proč obyčejní lidé, kteří nemají radikální a xenofobní názory, najednou stojí na straně radikálů a volají úplně stejně jako radikálové po smrti těch a oněch? Kde nastala chyba? V nejasném postavení předních politiků? Možná. Špatná informovanost? Negativní postoj médií, který napomáhá rostoucím obavám a strachu ve společnosti? Otázek bychom jistě našli ještě mnohem více a hlavních aktérů, kteří rozsévají strach, jistě také.
Ale podívejme se na celou situaci z jiného pohledu, z pohledu uprchlíků. Jak bychom se chovali my, Češi, kdyby na našem území probíhala válka, která by nás vyhnala z domovů? Jistě bychom se také dali na útěk a snažili si zachránit život a hlavně život našich dětí v zemích, kde žádná hrozba není. Povedlo by se nám utéci do země, kde je mír. Měli bychom pocit, že je to snad konečně za námi, přežili bychom šílenou cestu na přeplněné lodi. A v zemi, kde se máme cítit v bezpečí, na nás lidi začnou volat nenávistná hesla, pořádat proti nám protesty a budou se k nám chovat jako k nejhoršímu nepříteli a to pro naše vyznání či barvu pleti.
Přesně takový pohled je teď na Českou republiku. S pocitem strachu voláme po zavření hranic. Panuje zde taková nenávist, že je to doslova k pláči. Kde se vzala tato nenávist? Napjatá situace je ale i mezi občany. Někteří totiž nemají v sobě tuto nenávist a dívají se na celou problematiku i jinou optikou a to právě pohledem uprchlíků. Tito lidé jsou ale pomalu štváni podobně jako uprchlíci, kteří zde vlastně ještě ani nejsou.
A tak místo lidí, kteří ve středu 1. července 2015 na Václavském náměstí provolávali nenávistná hesla, jejichž obsah byl často v rozporu s tím, co garantuje naše Ústava, byli Policií ČR pacifikováni ti, kteří situaci nevidí tak černobíle a stojí na straně těch, kteří prchají před válkou a nebezpečím.