Mnoho lidí na počátku toto hnutí pobavilo a nedávali mu pražádné naděje, nemalé množství zase ohromilo a hodlali ho následovat. Mnoho lidí se spletlo a Úsvit překonal při volbách do Poslanecké sněmovny hranici 5 %. Komu přiřknout takový úspěch? Tomiovi? Možná. Slovům o „přímé demokracii“? Pravděpodobně.
Nyní toto hnutí, jehož předseda na jakoukoli otázku odpovídal pouze slovy „přímá demokracie“, stojí před existenčními problémy. A to převážně díky jednomu muži „přímé demokracie“, která představovala více diktaturu než demokracii. Muži, který údajně chtěl změnit politiku v České republice. Populista, xenofob, rasista, podnikatel a rozhodně ne politik. Ano, stále je řeč o jednom a tom samém jedinci – Tomiu Okamurovi.
Tomio Okamura měl sen, ve kterém byl on „hrdinou“. Sen o své „přímé demokracii“. Sen doprovázený prázdnými populistickými frázemi. Ten se ale náhle hroutí. Jeho věrní následovníci z hnutí přestali hlasovat podle svého „vůdce“, ba dokonce zvedají ruce pro jeho vyloučení z hnutí, jenž nese jeho jméno. Tomio Okamura zakusil pocit křivdy, bodnutí dýky do zad svými nevěrnějšími následovníky. Pravděpodobnější však je, že členové hnutí Úsvit otevřeli oči. Okamura je na kolenou. A tak vyvstává otázka. Kdo nyní dá České republice onu mnohokrát skloňovanou „přímou demokracii“?